Na internetu kolují desítky a stovky „zaručených“ rad. Většina z nich je k ničemu. Jsou to jen prázdné fráze, které vám řeknou, abyste „psali, co znáte“ nebo „našli svůj hlas“. To je asi tak užitečné, jako říct tonoucímu, aby zkusil plavat. Zapomeňte na to.
Pak koluje na internetu i tyto strohá pravidla - a jsou geniální! Výstižná, vtipná, názorná... Takže:
JAK DOBŘE PSÁT
1) Vyhýbej se otřepaným frázím jako čert kříži.
2) Buď víceméně konkrétní.
3) Nauč se správně, používat interpunkci ...
4) Netenduj k implementaci cizích termínů. Ani ad hoc!
5) Pro lásku boží, vystříhej se patosu!!!
Za šesté: Buď konzistentní!
7) Neopakuj slova zbytečně, nepoužívej jich víc, než je zapotřebí – je to zbytečné.
8) Jsou řečnické otázky opravdu nutné?
9) Přehánění je milionkrát horší než střídmé vyjadřování.
6) Každý text je nutné si po sobě znovu přečíst.
Pojďme si je trochu rozebrat.
1) Vyhýbej se otřepaným frázím jako čert kříži.
Klišé jsou literární zombie. Jsou to mrtvé metafory, které kdysi měly život a sílu, ale teď se jen bezmyšlenkovitě plouží po stránkách a požírají mozky vašich čtenářů. Věty jako „ticho před bouří“, „oči jako studánky“ nebo „srdce mu bušilo jako o závod“ jsou jen výplň. Vata. Jsou to zkratky pro líné spisovatele a urážka pro vnímavé čtenáře. Když je použijete, říkáte tím jediné: „Nemám dost fantazie, abych to popsal sám, tak si půjčím něco, co už všichni slyšeli stokrát.“ A čtenářův mozek to ví. Přeskočí tu frázi, aniž by ji skutečně vnímal. A vy jste právě ztratili příležitost ho zasáhnout.
Jak z toho ven? Musíte se stát lovcem klišé. Při druhém čtení si vezměte červenou tužku a každou tuhle otřepanou potvoru nemilosrdně zlikvidujte. Místo „tma jako v pytli“ se zastavte a tu tmu si představte. Je vlhká a studená? Zapáchá po tlejícím listí a rzi? Pohlcuje zvuky, nebo je naopak zesiluje? Hledejte vlastní, neotřelé popisy. Vykopejte je ze svých smyslů, ze svých vzpomínek. Nebude to tak snadné jako sáhnout po hotové frázi, ale výsledek bude živý. Bude váš. A to je rozdíl mezi psaním a pouhým slepováním slov.
2) Buď víceméně konkrétní.
Tohle pravidlo zní jako vtip, ale je v něm ukrytá obrovská pravda. Psaní je ve své podstatě akt telepatie. Snažíte se vzít obraz, pocit nebo myšlenku ze své hlavy a co nejpřesněji ji přenést do hlavy čtenáře. A k tomu potřebujete konkrétní detaily. Neříkejte, že „místnost byla neuklizená“. To je k ničemu. Ukažte na podlaze hromadu špinavého prádla, na stole napůl snědenou pizzu v krabici, která už chytá plíseň, a v popelníku horu vajglů. Tomu čtenář rozumí. To si dokáže představit a cítit.
Klíč je v tom „víceméně“. Nemusíte popsat každý jednotlivý předmět v místnosti. To by byla nuda. Pokročilý autor umí vybrat ten JEDEN detail, který řekne všechno. Prázdná lahev od levné whisky na nočním stolku vedle postele osamělého detektiva. Okousané nehty matky, která čeká na zprávy z nemocnice. Prasklina na displeji telefonu, která připomíná pavučinu. To jsou ty střípky reality, které budují důvěryhodný svět a odhalují charakter postavy lépe než tři odstavce vysvětlujícího textu. Učte se vybírat. Méně je někdy mnohem, mnohem více.
3) Nauč se správně, používat interpunkci ...
Zapomeňte na to, co vás učili ve škole. Interpunkce není jen sada otravných pravidel o tom, kam patří čárka. Je to hudební notace vašeho textu. Tečky, čárky, středníky, pomlčky – to je vaše bicí souprava. Udávají rytmus, tempo a dynamiku. Říkají čtenáři, kdy má zrychlit, kdy se má na chvíli zastavit a nadechnout, a kdy má čekat úder. Špatně použitá interpunkce je jako bubeník, který neumí udržet rytmus. I ta nejlepší melodie se rozpadne v chaos.
Hrajte si s tím. Dlouhá, překotná věta spojená jen čárkami nebo pomlčkami dokáže vyvolat pocit paniky, zmatku nebo vzrušení. Naopak série krátkých, úsečných vět vytvoří napětí a drama. Středník, ten často opomíjený elegán, umí spojit dvě související myšlenky s grácií, které by obyčejná tečka nikdy nedosáhla. Čtěte si své texty nahlas. Poslouchejte jejich zvuk. Vaše ucho je často lepší rádce než příručka pravopisu. Používejte interpunkci vědomě, jako nástroj k ovládání čtenářových emocí.
4) Netenduj k implementaci cizích termínů. Ani ad hoc!
Nic neodradí čtenáře rychleji než text plný slov, kterým nerozumí, nebo hůř, slov, která jsou tam jen proto, aby autor vypadal chytře. Psaní je o komunikaci. O spojení. A těžko se s někým spojíte, když na něj mluvíte jazykem korporátních prezentací nebo akademických statí. Pokud nepíšete odborný text pro úzkou skupinu expertů, vykašlete se na cizí slova a nabubřelý žargon. Říct něco jednoduše a jasně je známkou mistrovství, ne hlouposti. Vždy dejte přednost prostému a silnému slovu před komplikovaným a slabým.
Samozřejmě, existují výjimky. Pokud je vaše postava právník, bude přirozeně používat právnické termíny. Pokud píšete sci-fi, technický žargon je součástí budování světa. Klíčové je, jestli to slovo slouží příběhu a postavě, nebo jen vašemu egu. Ptejte se sami sebe: je to tady nutné? Nešlo by to říct lépe a srozumitelněji? Ve většině případů je odpověď ano. Důvěřujte síle jednoduchého jazyka. Je to ta nejtěžší ocel, kterou máte ve své výzbroji.
5) Pro lásku boží, vystříhej se patosu!!!
Sentiment je levná, falešná emoce. Je to situace, kdy autor přestane vyprávět a začne na čtenáře křičet: „Teď buď smutný! Teď plač!“ Je to jako špatný herec, který máchá rukama a teatrálně vzlyká, aby ukázal, jak moc je zdrcený. Skutečná emoce se rodí z příběhu, z činů, z ticha mezi slovy. Je to něco, co si čtenář musí objevit a prožít sám. Vaším úkolem není mu tu emoci vnutit, ale vytvořit podmínky, aby se v něm zrodila přirozeně. Méně je skoro vždy více. Zdrženlivost je tisíckrát silnější než hysterie.
Jak na to? Ukažte, nepopisujte. Neříkejte nám, že je postava zoufalá. Ukažte nám, jak sedí v kuchyni a mechanicky skládá ubrousek na stále menší a menší čtverečky, dokud z něj není jen rozmočená hrudka. Nechte ji vykonat nějakou obyčejnou, všední činnost, která v kontextu příběhu odhalí hlubinu jejího utrpení. Ta největší bolest často není v křiku, ale v tichém pohledu na pár starých bot u dveří, které už nikdo neobuje. Důvěřujte svému čtenáři. Dejte mu prostor a on tu emoci najde.
Za šesté Buď konzistentní!
Když čtenář otevře vaši knihu, uzavírá s vámi tichou dohodu. Je ochoten uvěřit vašemu smyšlenému světu pod jednou podmínkou: že ten svět bude dodržovat svá vlastní pravidla. Konzistence je základem tohoto křehkého snu. Ať už jde o barvu očí hlavní postavy, časovou osu událostí nebo zákony magie ve fantasy světě, všechno musí sedět. Každá, i ta sebemenší, nesrovnalost je trhlinou v iluzi. Čtenář na chvíli vykoukne ven a vzpomene si, že jen čte příběh. A v tu chvíli kouzlo mizí.
Veďte si poznámky. Založte si pro svůj román „bibli“, kam si budete psát detaily o postavách, místech a pravidlech vašeho světa. Při editaci se zaměřte na hledání chyb v kontinuitě. Neměl náhodou ten chlap v páté kapitole zlomenou levou ruku, a teď v desáté bez problémů střílí z luku? Takové detaily jsou důležité. Jsou to neviditelné švy, které drží vaši realitu pohromadě. Nepodceňujte je, protože váš čtenář to neudělá.
7) Neopakuj slova zbytečně, nepoužívej jich víc, než je zapotřebí – je to zbytečné.
První verze textu je jen pro vás. Tam chrlíte příběh na papír, jak vám přijde pod ruku. Druhá verze a všechny další jsou pro čtenáře. A tam nastupuje skalpel. Vaším úkolem je vyřezat každý gram zbytečného tuku. Každé slovo, které v textu nemusí být, ho oslabuje. Každá nadbytečná věta brzdí tempo. „Začal si myslet“, „najednou si uvědomil“, „v podstatě“ – to všechno jsou paraziti, kteří vysávají z vaší prózy život.
Čtěte si to nahlas. Ucho je neúprosný detektor balastu. Okamžitě uslyšíte, kde se věta zadrhává, kde se zbytečně opakuje slovo, kde jste použili slabé sloveso s příslovcem, místo abyste našli jedno silné sloveso. Místo „šel rychle“ použijte „spěchal“, „hnal se“ nebo „řítil se“. Každé z nich nese jiný význam a energii. Buďte nemilosrdní. Každé slovo si musí zasloužit své místo na stránce. Pokud ne, patří do koše.
8) Jsou řečnické otázky opravdu nutné?
V devadesáti devíti procentech případů nejsou. Řečnická otázka je často berlička. Je to moment, kdy se autor vykloní zpoza opony, chytne čtenáře za rukáv a zeptá se: „Chápete, kam tím mířím? Vidíte tu ironii?“ Je to líný způsob, jak sdělit myšlenku, místo abyste ji ukázali v akci. Ničí to napětí a podsouvá čtenáři, co si má myslet. A kdo by o to stál?
Místo abyste se ptali, ukažte. Místo aby si vaše postava myslela: „Dokážu ho opravdu zabít?“, ukažte její ruku třesoucí se na jílci nože. Ukažte kapku potu, která jí stéká po spánku. Nechte čtenáře, aby si tu otázku položil sám. Ať cítí tu nejistotu spolu s postavou. To je ten zásadní rozdíl mezi vyprávěním a pouhým konstatováním. Dovolte příběhu, aby dýchal a kladl otázky sám.
9) Přehánění je milionkrát horší než střídmé vyjadřování.
Tohle úzce souvisí s patosem. Hyperbola, tedy nadsázka, je koření. Když ho použijete špetku, může jídlo ozvláštnit. Když ho tam nasypete plnou hrst, nedá se to jíst. Když napíšete, že to byl „ten nejúžasnější, nejkrásnější a nejneuvěřitelnější západ slunce v dějinách vesmíru“, čtenáře tím jen unavíte. Vyčerpali jste všechny superlativy a jemu už nezbývá prostor pro vlastní prožitek. Vzali jste mu vítr z plachet.
Síla je v umírněnosti. Ve střídmosti. Postava, která právě prožila nejhorší den svého života, nemusí trhat kulisy a proklínat nebesa. Možná jen tiše poznamená: „Asi si udělám čaj.“ A v tomhle obyčejném, klidném gestu je najednou cítit celá tíha světa. V tom kontrastu mezi vnitřní bouří a vnějším klidem je obrovské napětí a skutečná emoce. Nechte čtenáře, ať tu propast cítí. Podceňování je zbraň mistrů. Naučte se ji používat.
6) Každý text je nutné si po sobě znovu přečíst.
A nakonec to nejdůležitější: každý, a tím myslím naprosto každý text, je nutné si po sobě znovu přečíst. Ne jednou. Mnohokrát. První čtení je hledání děr v příběhu. Druhé je hon na klišé a zbytečná slova. Třetí je ladění rytmu a zvuku vět. Čtvrté je kontrola pravopisu a překlepů, které vaše oči předtím neviděly. Dejte textu čas. Nechte ho uležet týden, měsíc. Až se k němu vrátíte, uvidíte ho cizíma očima. A teprve pak začíná ta pravá práce. Psaní není sprint. Je to maraton. A do cíle doběhnou jen ti, kteří se nebojí dřiny.
Komentáře
Okomentovat