Každý spisovatel sní o postavách, které čtenářům utkví v hlavě dlouho po zavření knihy. Jenže málokdo si uvědomuje, že ty nejpamátnější postavy nejsou hrdinové bezchybní, ale lidé s chybami, které je dělají uvěřitelnými. Dokonalost nudí. Opravdovost přitahuje.
Chyby jako motor příběhu
Když postava udělá chybu, nevzniká jen konflikt, ale i příležitost. Najednou má čtenář důvod pokračovat – chce vidět, jak se hrdina popere s následky. Selhání je katalyzátor děje. Bez něj by se příběh zastavil na místě a ztratil napětí.
Proč čtenáři milují nedokonalost
Každý čtenář zná ten pocit, kdy se v postavě zrcadlí jeho vlastní slabosti. Vidí někoho, kdo je tvrdohlavý, žárlivý, nebo prostě jen dělá špatná rozhodnutí. A přesto má šanci růst. To je důvod, proč máme rádi postavy, které klopýtají – připomínají nám nás samotné.
Jak vybírat správné slabosti
Není chyba jako chyba. Postava, která si rozbije hrnek, nikoho nezajímá. Ale postava, která ztratí důvěru přítele kvůli vlastní pýše, získá příběh sílu. Slabost by měla mít kořeny v charakteru, ne v náhodě. Čtenář pak rozumí, proč k selhání došlo, a vnímá ho jako logickou součást vyprávění.
Ukázat následky je klíč
Samotná chyba nestačí. To, co drží čtenáře v napětí, jsou následky. Jak postava reaguje, když se všechno pokazí? Zůstane stát, nebo se pokusí věci napravit? Každý její krok odhaluje další vrstvu osobnosti a dává příběhu hloubku.
Vyhněte se klišé
Chyby by neměly být předvídatelné. Pokud se hrdina vždycky poučí hned po první ráně, příběh působí naivně. Nechte ho udělat stejnou chybu znovu a znovu, dokud se opravdu nezmění – nebo dokud na to nedoplatí. Právě v tom spočívá skutečné drama.
Postava jako živý člověk
Psaní postav není o stavění soch z mramoru. Je to spíš jako práce se syrovým dřevem – nepravidelným, s prasklinami, ale krásným. Čím víc ukážete praskliny, tím víc čtenář uvěří, že vaše postava žije. A právě proto si ji zamiluje.
Komentáře
Okomentovat