Proč musíte zabít své nejmilejší věty: Umění nemilosrdného škrtání v rukopisu
První verze rukopisu patří jen vám. Píšete ji se zavřenými dveřmi, nahí a bez studu, protože v tu chvíli jde jen o jediné: dostat příběh z hlavy na papír dřív, než vyprchá. Jakmile ale napíšete poslední tečku a necháte text pár týdnů uležet v šuplíku, pravidla hry se radikálně změní. Dveře se otevírají a do místnosti vstupuje čtenář, kterého vůbec nezajímá, jak moc jste se u některého odstavce nadřeli. Každý, kdo někdy dokončil delší rukopis, ten pocit zná. Vezmete do ruky červenou propisku – nebo otevřete soubor v režimu revizí – a narazíte na větu, na kterou jste obzvlášť pyšní. Možná je to brilantní metafora o podzimním dešti, který bubnuje na plechovou střechu jako prsty netrpělivého věřitele. Možná je to vtipná slovní přestřelka dvou vedlejších postav u benzínky, při které jste se sami smáli nahlas. Problém je v tom, že ta věta ani ten dialog nikam neposouvají děj. Brzdí tempo. Stojí v cestě příběhu jako zaparkovaný náklaďák uprostřed dálnice. A vy to víte. Cítíte to v žaludku...