"Mám ráda výzvy, ráda se učím nové věci", prozrazuje Soňa Daniecová o vydání knihy vlastním nákladem
Bývalá zdravotní sestra Soňa Daniecová je důkazem toho, že splnit si literární sen lze v každém věku, a to i bez podpory velkých nakladatelských domů. Své silné příběhy z prostředí nemocnice začala nejprve sdílet na sociálních sítích pod profilem Sestřička vypráví. Její texty si rychle získaly obrovskou komunitu čtenářů a virální dosah. Přestože dostala nabídky od tradičních vydavatelství, rozhodla se jít náročnější, ale svobodnější cestou. Knihu vydala vlastním nákladem v odvážném počtu tisíc kusů – a za necelé tři měsíce hlásila vyprodáno. V rozhovoru pro portál Psací Akademie detailně probíráme její spisovatelskou cestu, překonávání strachu, proces tvorby i úskalí samonákladu.
Vaše knižní dráha odstartovala velkým úspěchem na sociálních sítích. Jaký byl ale váš vztah ke psaní předtím, než vznikl projekt Sestřička vypráví?
Už na zdravotnické škole mě strašně bavilo psát slohovky. Měla jsem štěstí na úžasnou paní učitelku, která mě podporovala a říkala mi, že můj styl je hezký a jasně identifikovatelný. Často jsem dokonce o přestávkách psala slohovky i svým spolužačkám. Učitelka to většinou poznala a s úsměvem to hodnotila. Bavilo mě to, psala jsem básničky, přání nebo texty k písničkám, ale nikdy jsem si nepředstavovala, že bych to mohla překlopit v něco většího. Nepřišlo mi, že bych uměla něco výjimečného. Přišla práce, rodina, děti, nebyl čas, a tak jsem psaní na dlouhých dvacet let pomyslně zavřela do šuplíku.
Co bylo tím impulsem, který vás po dvaceti letech přiměl šuplík znovu otevřít a začít publikovat příběhy z nemocnice?
Loni jsem začala psát různá zamyšlení na svůj osobní Facebook. Přátelům se to moc líbilo a psali mi, že je moje texty nutí přemýšlet. Později jsem zkusila napsat autobiografický příběh, ale narazila jsem na obrovský blok. Spojila jsem se s jednou autorkou, která mi vysvětlovala, jak složité je napsat knihu, jaká má pravidla a jak se musí oslovovat nakladatelství. Úplně mě to vyděsilo, řekla jsem si, že na to nemám školu, a ze dne na den jsem psát přestala. Zlom přišel, když mi můj patnáctiletý syn řekl, že na Facebooku mě čtou jen lidé v mém věku a mladé tam nezaujmu. Vzala jsem to jako výzvu. Rozhodla jsem se pokořit Instagram, přejmenovala profil na „Sestřička vypráví“ a začala přidávat krátká videa s texty příběhů, které jsem zažila na oddělení ARO a urgentním příjmu. Hned první příběh měl obrovský virální úspěch a statisíce zhlédnutí.
Díky tomuto virálnímu úspěchu vás oslovila hned dvě tradiční nakladatelství. Proč jste je odmítla a zvolila riskantnější vydání knihy vlastním nákladem?
Bylo to samozřejmě úžasné, když se mi sami ozvali, úplně jsem zářila. Ptali se mě na moje psaní a viděli v tom velký potenciál. Jenže já jsem původní profesí také obchodník, takže jsem se hned na rovinu zeptala na finanční stránku věci. Chápu, že nakladatelství má obrovské náklady, ale to, co mi nabídli, pro mě bylo naprosto neakceptovatelné. S díky jsem odmítla. Když se to opakovalo i u druhého nakladatelství, začala jsem přemýšlet o samonákladu. Mám ráda výzvy, ráda se učím nové věci a můj manžel ve mě obrovsky věřil. Řekla jsem si, že to zvládla spousta jiných lidí, tak proč ne já.
Z krátkých textů na Instagramu bylo nutné vytvořit plnohodnotnou knihu. Jak probíhal váš literární a redakční proces?
To byla obrovská škola. Rozhodla jsem se, že potřebuji absolutní fokus. Odjela jsem na pět dní úplně sama na chatu do přírody. Vzala jsem si notebook, papíry a ponořila se do toho. Nejtěžší pro mě bylo vypnout se z role autora a přepnout se do role čtenáře. Hledala jsem místa, kde to drhlo, kde byla takzvaná vata, a nekompromisně jsem mazala celé odstavce. Zjistila jsem, že mi nejvíce vyhovuje psát v noci, ve tmě a v absolutním tichu, kdy nejsem ničím rozptylovaná. Tam mi přicházejí ty nejlepší myšlenky. Kniha prošla minimálně deseti mými koly úprav, než jsem texty vůbec poslala korektorce.
Samonáklad znamená, že jste nejen spisovatelka, ale i manažerka, markeťačka a skladnice. Jak jste to organizačně zvládala?
Byl to absolutní chaos, ale ohromně mě to posunulo. Musela jsem najít ilustrátorku pro obálku, což se mi nakonec povedlo díky mému obchůdku, kam mi jedna šikovná paní nosila své obrazy. Najít spolehlivou korektorku byl oříšek, protože mě tlačil termín v tiskárně a původní redaktorka skončila v nemocnici. Do toho jsem si po nocích stavěla sama prodejní web, učila se nastavovat DNS záznamy a spravovat reklamy. A když mi z tiskárny dorazily dvě palety, tedy tisíc knih, náš byt se proměnil v manufakturu. S manželem a babičkou jsme knihy balili do hezkého papíru, přidávali záložky a já po večerech psala desítky osobních věnování. Kniha se díky komunitě a dobře zacílené reklamě vyprodala přesně za tři měsíce, jak jsem si na začátku vysnila a napsala na svou nástěnku vizí.
Co byste ze své zkušenosti poradila začínajícím autorům, kteří sní o tom, že jednou budou držet v ruce vlastní knihu?
Nezjišťujte si dopředu příliš mnoho informací o tom, jak těžké to je a co všechno se musí udělat, jinak vás to zablokuje. Prostě skočte do vody a začněte psát. Strašně důležité je budovat si vlastní čtenářskou komunitu. Právě čtenáři a jejich zpětná vazba jsou tím nejlepším motorem, který vás požene vpřed. Nastaví vám zrcadlo, ukážou, co funguje, a nakonec jsou to právě oni, kdo vám pomůže knihu vydat a prodat. Já už nyní řeším dotisk, plánuji e-knihu a pomalu pracuji na druhém díle, protože těch silných příběhů, které si zaslouží být vyprávěny, mám v poznámkách stále obrovskou spoustu.
Komentáře
Okomentovat