Je to debata stará jako literatura sama, možná starší. Je to ten moment, kdy sedíte před prázdnou obrazovkou, kurzor bliká jako odjištěná bomba a vy se ptáte: Mám si nejdřív nakreslit mapu, nebo prostě vyrazit do tmy a doufat, že nespadnu do propasti? Ve světě tvůrčího psaní se spisovatelé dělí na dva nesmiřitelné tábory. Na jedné straně barikády stojí Architekti. Ti nepoloží ani cihlu, dokud nemají v ruce kompletní stavební plány, schválené statikem a podepsané krví. Na straně druhé jsou Zahradníci. Ti zasejí semínko, zalévají ho potem a s napětím sledují, co z něj k čertu vyroste.
Který přístup vede k bestselleru? Která cesta je ta pravá, když chcete napsat něco, co má váhu a co čtenáře nepustí, dokud neotočí poslední stránku? Podívali jsme se pod prsty dvěma gigantům, kteří toto řemeslo ovládli lépe než kdokoli jiný – J.K. Rowlingové a Stephenu Kingovi. Zjistili jsme, že pravda je fascinující, trochu děsivá a mnohem složitější, než se na první pohled zdá.
Cesta Architekta: Když víte, kam šlápnout
Pokud jste někdy při čtení Harryho Pottera měli ten neodbytný pocit, že autorka ví naprosto o všem, co se v tom kouzelnickém světě šustne, nemýlili jste se. J.K. Rowlingová je ztělesněním Architekta. Její filozofie je jasná a nekompromisní: „Ráda čtu knihy, kde mám pocit, že autor ví všechno. Nemusí mi říkat všechno, ale mám tu jistotu, že autor to opravdu ví.“ To je ta důvěra, kterou si musíte u čtenáře vydobýt. Že ho nevedete do slepé uličky.
Tajná zbraň: Mřížka
Rowlingová nespoléhá na múzy, které ji políbí na čelo. Spoléhá na tvrdou práci a systém. Pro své knihy vytváří detailní tabulky – takzvané mřížky (The Grid). Nejsou to jen čmáranice na ubrousku. Jsou to komplexní mapy.
- Má sloupce pro měsíce v roce, aby přesně věděla, jaké je počasí a kdy se co děje, i když to čtenář zrovna nevidí.
- Sleduje hlavní dějovou linku a každou vedlejší zápletku zvlášť.
- Ručně si doplňuje poznámky o tom, co se musí stát v jednotlivých kapitolách, aby to do sebe v finále zapadlo jako zámek trezoru.
Tento pečlivý přístup má obrovskou výhodu v budování napětí. Když víte, co je v truhle, můžete si dovolit hrát s tím, kdy ji otevřete. Rowlingová přiznává, že pro první knihu napsala a bez milosti zahodila přibližně patnáct různých verzí první kapitoly. Důvod? Všechny „prozrazovaly příliš mnoho“. Jen díky tomu, že znala konec a celou strukturu předem, věděla, co si může dovolit říct a co musí zůstat skryto ve stínech. Její poznámky jsou sice pro netrénované oko „hromadou starého papíru“, ale ona přesně ví, kde co je – včetně seznamů studentů, jejich kolejí a rodokmenů. Potřebovala to pro zápletky se Smrtijedy, které přišly až o tisíce stránek později. Plánování vám dává kontrolu. Umožňuje vám strategicky dávkovat informace tak, aby čtenář zůstal napnutý k prasknutí, ale nikdy nebyl zahlcený.
Cesta Zahradníka: Vykopávání zkamenělin
Na opačném pólu stojí Stephen King. Člověk, který by se při pohledu na excelovou tabulku s dějem pravděpodobně osypal nebo by ji rovnou rituálně spálil. Jeho postoj k osnovám je radikální a pro mnoho učitelů tvůrčího psaní kacířský: „Zápletka je poslední útočiště špatných spisovatelů.“ King věří, že příběhy se nevymýšlejí. Příběhy se objevují. Jsou tam venku, v zemi, a spisovatel je jako archeolog, který opatrně vykopává zkameněliny. Nesmíte tu kost poškodit tím, že ji budete dolovat sbíječkou.
Nechte postavy řídit autobus
Kingova metoda spočívá v absolutní upřímnosti k situaci. Vytvoří zajímavé postavy, vložích je do té nejhorší možné situace, jakou si dokáže představit, a pak prostě sleduje, co udělají. Neříká jim, co mají dělat. „Jdete tam, kam vás příběh vede,“ říká King. Odmítá psát konec knihy předem, protože by to pro něj „zkazilo zábavu“. A když to není zábava pro spisovatele, nebude to zábava ani pro čtenáře.
Tento přístup vede k neuvěřitelné, surové autenticitě, ale i k temným překvapením pro samotného autora. Při psaní knihy Pod kupolí (Under the Dome) neměl tušení, že to skončí tak temně. Prostě to tak vyšlo. Ještě děsivější příklad je Prokletí Salemu (Salem’s Lot). Původně si myslel, že to bude opak Draculy, příběh, kde dobro zvítězí a lovec upírů zachrání den. Ale příběh ho zavedl jinam. Hrdinové prohráli. Stali se upíry. Proč? Protože to bylo to jediné, co by se v dané situaci logicky stalo. Kdyby do toho zasáhl a násilím je zachránil, lhal by.
Ponaučení je tvrdé: Pokud se příliš držíte plánu, můžete postavy donutit k něčemu nepřirozenému, jen aby to sedělo do tabulky. Když je necháte „žít“, příběh získá organickou sílu, kterou nelze naplánovat.
Pasti obou metod: Jak nezabít svůj román
Možná si teď říkáte, že jedna metoda je lepší než druhá. Omyl. Obě jsou nástroje ve vaší bedně s nářadím a oba nástroje jsou ostré – můžete se s nimi pořezat.
Riziko Architekta je sterilita. Pokud držíte otěže příliš pevně, postavy přestanou dýchat. Stanou se z nich loutky, které jen mechanicky odříkávají repliky, aby se děj posunul k bodu B. John Green, autor Hvězdy nám nepřály, na to upozorňuje velmi přesně: „Postavy musí mít kontrolu. Pokud je ovládám já, nejsou skutečné a nebudou působit skutečně.“ Čtenář pozná, když lžete. Čtenář pozná, když postava udělá hloupost jen proto, že to autor potřeboval do zápletky.
Riziko Zahradníka je chaos. Můžete se ztratit v lese bez kompasu. Můžete napsat tři sta stran textu, vypotit u toho krev, jen abyste zjistili, že to nikam nevede a příběh umřel před padesáti stranami. Margaret Atwoodová, autorka Příběhu služebnice, to vidí pragmaticky: nejlepším přítelem romanopisce je koš na papír. Někdy trvá roky zpracovat nápad, který vás napadl za pět minut, a někdy musíte zahodit měsíce práce, protože jste nechali plevel přerůst přes květiny.
Pravda leží v tom, co funguje pro vás. Ať už jste Architekt nebo Zahradník, cíl je stejný: nenechat čtenáře vydechnout. Vezměte si z obou metod to nejlepší. Mějte plán, ale nebojte se ho spálit, když vám postavy řeknou, že chtějí jít jinam. Hlavně pište. Protože dokud to není na papíře, je to jen sen. A sny se nepočítají.
Komentáře
Okomentovat