Anatomie podtextu: Jak přimět dialog říkat dvě věci najednou
Když si sednete ke stolu, otevřete svůj rozepsaný rukopis a necháte postavy mluvit, to nejhorší, co pro ně můžete udělat, je dovolit jim říct přesně to, co si myslí a cítí. Skuteční lidé to totiž ve skutečném světě nedělají. Skuteční lidé lžou, mlží, vyhýbají se očnímu kontaktu a tvrdošíjně mluví o včerejším počasí nebo o špatně uvařené kávě, zatímco se jim před očima pomalu, ale jistě rozpadá celý život. Pokud vaše postavy vyklopí své niterné strachy a nejhlubší touhy v úhledných, logicky navazujících odstavcích, nepíšete živou beletrii, ale pouhý, k uzoufání nudný záznam z psychologické poradny. Dobrý literární dialog funguje úplně přesně jako ledovec. To, co je skutečně vyřčeno nahlas a co vidíte napsané v uvozovkách, představuje sotva deset procent celkového objemu. Zbytek – ta masivní, nebezpečná masa drtivého ledu, která dokáže bez jakéhokoliv varování rozpárat a potopit i tu nejluxusnější loď – se skrývá hluboko pod hladinou. V našem řemesle tomu říkáme podtext. Je to dost mož...