Anotace.cz

Je to debata stará jako literatura sama, možná starší. Je to ten moment, kdy sedíte před prázdnou obrazovkou, kurzor bliká jako odjištěná bomba a vy se ptáte: Mám si nejdřív nakreslit mapu, nebo prostě vyrazit do tmy a doufat, že nespadnu do propasti? Ve světě tvůrčího psaní se spisovatelé dělí na dva nesmiřitelné tábory. Na jedné straně barikády stojí Architekti. Ti nepoloží ani cihlu, dokud nemají v ruce kompletní stavební plány, schválené statikem a podepsané krví. Na straně druhé jsou Zahradníci. Ti zasejí semínko, zalévají ho potem a s napětím sledují, co z něj k čertu vyroste. Který přístup vede k bestselleru? Která cesta je ta pravá, když chcete napsat něco, co má váhu a co čtenáře nepustí, dokud neotočí poslední stránku? Podívali jsme se pod prsty dvěma gigantům, kteří toto řemeslo ovládli lépe než kdokoli jiný – J.K. Rowlingové a Stephenu Kingovi. Zjistili jsme, že pravda je fascinující, trochu děsivá a mnohem složitější, než se na první pohled zdá. Cesta Architekta: Když ...

Většina příruček tvůrčího psaní a kurzů pro začínající autory začíná nekompromisním pravidlem: vytvořte si osnovu. Musíte vědět, kam váš příběh směřuje, musíte znát své postavy dříve, než napíšete první slovo, a musíte mít jasnou strukturu zápletky. A pak přijde někdo jako Paul Harding, držitel Pulitzerovy ceny za román Tuláci (v originále Tinkers ), a řekne vám, že to může být úplně jinak. Harding není jen spisovatel; je to bývalý jazzový bubeník a současný pedagog na prestižních amerických univerzitách. Jeho přístup k literatuře je živelný, rytmický a pro mnohé autory osvobozující. Pokud máte pocit, že vás šablony dusí, Hardingova filozofie pro vás může být tím pravým impulzem k tvorbě něčeho výjimečného. Zahoďte kompas a důvěřujte improvizaci Harding se netají tím, že zápletka (plot) ho vlastně příliš nezajímá. Vnímá ji často jako mechanickou konstrukci, newtonovskou fyziku literatury, která může udusit duši příběhu. Místo toho se soustředí na vědomí postav a na to, co fyzikové...

Každá scéna v příběhu musí něco změnit. Pokud po ní postavy vypadají a jednají úplně stejně jako před ní, scéna byla k ničemu. Může být napsaná sebehezčeji, mít nádherné popisy, svižné dialogy a dokonce i dramatický moment. Ale pokud nezanechala stopu na postavě, pokud ji neposunula, nezanechala škrábanec na její duši, pak je to jen vycpávka. A vycpávka čtenáře unaví rychleji než špatná věta. Čtenář si ani nemusí uvědomit proč – prostě přestane věřit, že příběh někam směřuje. Skutečná scéna je zásah. Je to okamžik, který rozsvítí lampu, zatřese domem, rozbije skleničku, naruší rovnováhu. A někdy je ten náraz tichý: jedna poznámka pronesená mezi řádky, jeden pohled, který postava zachytí, jedna vzpomínka probuzená slovem. Co se po této scéně změnilo? Základní otázka, kterou si musí spisovatel klást po dopsání každé scény, zní: „Co se po této scéně změnilo?“ Pokud je odpověď „nic“, vraťte se zpět. Nemusíte přepisovat od nuly. Často stačí najít v situaci skrytý tlak, zájem nebo konfl...

Možná si říkáte, že psaní je hlavně o inspiraci a velkých nápadech, které vás v noci probudí. A pak se z nich stane román, jako mávnutím kouzelného proutku. Skutečnost je ale o dost prozaičtější a zároveň mnohem efektivnější. Psaní není o štěstí, ale o řemesle . Je to práce, která vyžaduje disciplínu, praxi a hlavně pravidelnou rutinu. Pokud chcete psát, musíte se k tomu donutit. A pak to opakovat. Každý den. Profesionální spisovatelé nečekají, až se jim začne chtít. Sednou si za stůl a začnou psát, i když je to jen hrstka slov. Následujících pět pravidel vám pomůže vybudovat si základní návyky, které vaši tvorbu posunou z amatérského kroužení do profi ligy. Tak jdeme na to. 1. Pište každý den: a neřešte, co z toho vyleze Pravidelnost je klíčová. Je to sval, který potřebuje trénink. Neexistuje žádná zkratka, jak to obejít. Určete si denní kvótu. Nemusí to být tisíc slov, klidně stačí 250 nebo jedna a půl stránky. Nejde o množství, ale o setrvačnost. I když se vám nechce, i když j...

Na internetu kolují desítky a stovky „zaručených“ rad. Většina z nich je k ničemu. Jsou to jen prázdné fráze, které vám řeknou, abyste „psali, co znáte“ nebo „našli svůj hlas“. To je asi tak užitečné, jako říct tonoucímu, aby zkusil plavat. Zapomeňte na to. Pak koluje na internetu i tyto strohá pravidla - a jsou geniální! Výstižná, vtipná, názorná... Takže: JAK DOBŘE PSÁT 1) Vyhýbej se otřepaným frázím jako čert kříži. 2) Buď víceméně konkrétní. 3) Nauč se správně, používat interpunkci ... 4) Netenduj k implementaci cizích termínů. Ani ad hoc! 5) Pro lásku boží, vystříhej se patosu!!! Za šesté: Buď konzistentní! 7) Neopakuj slova zbytečně, nepoužívej jich víc, než je zapotřebí – je to zbytečné. 8) Jsou řečnické otázky opravdu nutné? 9) Přehánění je milionkrát horší než střídmé vyjadřování. 6) Každý text je nutné si po sobě znovu přečíst. Pojďme si je trochu rozebrat. 1) Vyhýbej se otřepaným frázím jako čert kříži. Klišé jsou literární zombie. Jsou to mrtvé metafory, které kdysi měly...

Když poprvé sedneš k textu – ať je to novela, odborný článek, diplomka nebo povídka – často začínáš velkým nadšením a rozmanitými nápady. Ale bez pořádné anotace můžeš ztratit směr, připravit si past uprostřed psaní – a výsledkem bude text, který sice má fragmenty potenciálu, ale nepůsobí kompaktně. Anotace je jako mapa: nejdřív musím vědět, kam chci dojít, než se vydám na cestu. Bez ní bloudíš. Tento článek vysvětlí, co anotace je, proč ji používám já i mnoho pokročilých spisovatelů – a jak ji napsat tak, abys ji mohl skutečně využít. Co je anotace: definice a účel Anotace je stručný, ale výstižný text, který charakterizuje obsah dokumentu – díla, článku, knihy nebo jiného textu. Není to abstrakt, není to resumé, není to kritika – je to most mezi čtenářem, knihkupcem nebo edito­rem a tvým textem. Je to první filtre, který často rozhodne, jestli text bude čten, posuzován, nakupován nebo přehlížen. V akademickém kontextu anotace krátce shrnuje obsah – téma, zaměření, možná rámec bez ...

Hrdina, který je statečný, čestný, krásný a nikdy neudělá chybu, je smrtelně nudný. Čtenář se na chvíli možná nechá unést jeho schopnostmi, ale brzy zjistí, že taková postava je jen prázdná vitrína. Proč? Protože se v ní neodráží skutečný život. My lidé jsme složití, rozbití a často si sami házíme klacky pod nohy. A přesně v téhle nedokonalosti nacházíme pravdu, která dělá literární postavy nezapomenutelnými. Nedokonalost jako zrcadlo čtenáře Když hrdina chybuje, prohrává a někdy klopýtne do bahna, čtenář se v něm poznává. Nikdo z nás není bez viny – a právě proto nás baví sledovat, jak se hrdina pere s vlastními slabostmi. Nejde jen o empatii, ale i o podvědomou touhu vidět, zda i přes svoje temné stránky dokáže zvítězit. Čtenář se pak ptá: když to zvládl on, zvládnu to taky? Typy temných stránek hrdinů Slabosti – strach, nerozhodnost, závislosti, nedostatek sebedůvěry. Moralita na hraně – postavy, které dělají správné věci špatnými prostředky, nebo naopak. Osobní démoni – trau...

Každý autor někdy zatouží poměřit svůj talent v literární soutěži. Povídka je nejčastější formát, se kterým se soutěžící hlásí, a přestože může působit jako „menší román“, její psaní má vlastní pravidla. Pokud chcete zaujmout porotu a zároveň napsat text, který obstojí i mimo soutěžní kontext, nestačí mít jen dobrý nápad. Potřebujete disciplínu, řemeslo a odvahu škrtat. Začněte u tématu, které vás pálí Soutěžní povídka bývá omezená rozsahem. To znamená, že se do ní nevejde všechno, co byste rádi řekli. Místo širokého eposu o světě vyberte jeden motiv, jednu myšlenku, která vás nedá spát. Pokud ji sami cítíte jako zásadní, máte větší šanci, že ji pocítí i čtenář. Porota dokáže poznat, zda autor píše „na povel“, nebo skutečně něco potřebuje ze sebe dostat. Silný začátek je polovina úspěchu Porotci čtou desítky, někdy i stovky povídek. Pokud první odstavec působí šedivě, riskujete, že váš text zapadne. Úvod musí okamžitě vtáhnout: obrazem, dialogem nebo konfliktem. Žádné rozvláčné v...

Každý spisovatel sní o postavách, které čtenářům utkví v hlavě dlouho po zavření knihy. Jenže málokdo si uvědomuje, že ty nejpamátnější postavy nejsou hrdinové bezchybní, ale lidé s chybami, které je dělají uvěřitelnými. Dokonalost nudí. Opravdovost přitahuje. Chyby jako motor příběhu Když postava udělá chybu, nevzniká jen konflikt, ale i příležitost. Najednou má čtenář důvod pokračovat – chce vidět, jak se hrdina popere s následky. Selhání je katalyzátor děje. Bez něj by se příběh zastavil na místě a ztratil napětí. Proč čtenáři milují nedokonalost Každý čtenář zná ten pocit, kdy se v postavě zrcadlí jeho vlastní slabosti. Vidí někoho, kdo je tvrdohlavý, žárlivý, nebo prostě jen dělá špatná rozhodnutí. A přesto má šanci růst. To je důvod, proč máme rádi postavy, které klopýtají – připomínají nám nás samotné. Jak vybírat správné slabosti Není chyba jako chyba. Postava, která si rozbije hrnek, nikoho nezajímá. Ale postava, která ztratí důvěru přítele kvůli vlastní pýše, získá příb...

Na první pohled se může zdát, že anotace je jen krátký odstavec na zadní straně knihy. Ve skutečnosti je to ale miniaturní bitevní pole. Na několika řádcích se rozhoduje, jestli si čtenář knihu odnese domů, nebo ji vrátí zpátky na regál. V té chvíli nezáleží na tom, kolik času jste strávili nad rukopisem – pokud anotace nefunguje, příběh se k čtenáři vůbec nedostane. Napsat dobrou anotaci je proto umění samo o sobě, a možná těžší, než dopsat poslední kapitolu. Proč anotace není shrnutí Mnoho začínajících autorů chápe anotaci jako krátký referát: „V knize se stane tohle, potom tamto, a nakonec to celé skončí…“ Jenže čtenář nechce slyšet, jak to dopadne. Chce cítit, že v rukou drží příběh, který má šťávu a atmosféru. Vaším cílem je vyvolat zvědavost, ne vyložit děj na stříbrném podnose. Dobrá anotace je jako temná chodba – ukážete vstupní dveře, ale co je dál, to už si musí čtenář představit sám. Co čtenáře opravdu zajímá Čtenář nehledá seznam postav ani přehled zápletek. Hledá důvod...

Vrstevnatost dění je to, co odlišuje dobré knihy od obyčejných. je to to také to, co dělá knihy lepšími v porovnání s filmy. Jak detailně vybudovat tajemství pomocí tří vrstev dění Proč třívrstvé tajemství funguje Čtenář dnes nemá čas ani trpělivost. Když mu dáš příliš mnoho informací hned na začátku, ztratí motivaci pokračovat. A když mu neřekneš vůbec nic, přestane ho to zajímat. Třívrstvá struktura tajemství funguje proto, že drží čtenáře ve hře – dává mu dostatek odpovědí, aby zůstal zvědavý, ale zároveň nechává otázky, na které musí najít odpověď sám. Vrstva první: Viditelné dění To, co postavy dělají, říkají a prožívají přímo před očima čtenáře. Tady se staví základní kostra příběhu – viditelné události, které by obstály samy o sobě, ale zároveň nenápadně otevírají otázky. Třeba: Proč hlavní hrdinka nikdy nejí v přítomnosti ostatních? Proč postava vždycky změní téma, když padne jméno jednoho konkrétního člověka? Tyto detaily jsou semínky tajemství. Vrstva druhá: Skryté moti...