Každá scéna v příběhu musí něco změnit. Pokud po ní postavy vypadají a jednají úplně stejně jako před ní, scéna byla k ničemu. Může být napsaná sebehezčeji, mít nádherné popisy, svižné dialogy a dokonce i dramatický moment. Ale pokud nezanechala stopu na postavě, pokud ji neposunula, nezanechala škrábanec na její duši, pak je to jen vycpávka. A vycpávka čtenáře unaví rychleji než špatná věta. Čtenář si ani nemusí uvědomit proč – prostě přestane věřit, že příběh někam směřuje.
Skutečná scéna je zásah. Je to okamžik, který rozsvítí lampu, zatřese domem, rozbije skleničku, naruší rovnováhu. A někdy je ten náraz tichý: jedna poznámka pronesená mezi řádky, jeden pohled, který postava zachytí, jedna vzpomínka probuzená slovem.
Co se po této scéně změnilo?
Základní otázka, kterou si musí spisovatel klást po dopsání každé scény, zní:
„Co se po této scéně změnilo?“
Pokud je odpověď „nic“, vraťte se zpět. Nemusíte přepisovat od nuly. Často stačí najít v situaci skrytý tlak, zájem nebo konflikt, který se dá vyostřit. Možná jedna z postav něco chce, ale nemůže si o to říct. Možná druhá ví něco, co neřekne nahlas. Možná obě mlčí o tom, o čem by měly křičet. Právě tam je změna. Zkuste ji vytáhnout na světlo.
Scéna = konflikt, i když je ticho
Konflikt neznamená hádku. Konflikt znamená, že dvě síly se střetávají – a jedna musí ustoupit. Někdy je ta síla venku (nepřítel, situace, překážka), a někdy je uvnitř postavy (strach, pochybnost, vina, touha). Když se rozhodne, byť nepatrně, mění se. A to je cíl.
Vaším úkolem není ukázat konflikt nahlas. Vaším úkolem je ukázat, že postava se po scéně nemůže vrátit do bodu, kde byla před ní. Něco v ní povolilo, sevřelo se, otevřelo, zabolelo, rozhořelo.
Jak přinutit scénu, aby pohnula postavou
- Dejte postavě cíl. Co chce v té scéně?
- Postavte jí do cesty překážku. Často druhou postavu s opačným zájmem.
- Následek musí bolet nebo svádět. Výsledek scény má nést emocionální náboj.
- Nechte ji rozhodnout. Rozhodnutí je to, co postavu utváří, ne popis.
Rozhodnutí nemusí být velké. Postava se rozhodne neříct to, co měla na jazyku. Rozhodne se odejít dřív. Rozhodne se zůstat déle. Rozhodne se zadívat do očí někomu, koho se bojí. To jsou ty okamžiky, které čtenář cítí pod kůží.
Ukázka rozdílu
Scéna, která nic nezmění:
Dva lidé se baví o tom, co se stalo včera. Informace se předávají. Postavy jednají stejně jako předtím. Žádná emoce nezměnila směr. Tohle je pošťák přinášející dopis. Ne scéna.
Scéna, která mění postavu:
Ti samí dva lidé. Stejné téma. Ale jeden se v určitém okamžiku odmlčí. Druhý si toho všimne. Mezi nimi ticho. A v něm strach. Starý závazek. Vina. Od té chvíle už vědí, že to mezi nimi není stejné jako dřív.
Navenek nic. Uvnitř zemětřesení.
Závěr: Pište scény, které žijí pod povrchem
Vaše scény nemusí být dramatické, aby byly silné. Musí být pravdivé. Musí zasahovat tam, kde to bolí nebo kde se rodí touha. A především: po jejich skončení musí být něco jinak. I kdyby jen o kousek.
Čtenář to pozná. Protože to poznáte vy.
Komentáře
Okomentovat