Většina příruček tvůrčího psaní a kurzů pro začínající autory začíná nekompromisním pravidlem: vytvořte si osnovu. Musíte vědět, kam váš příběh směřuje, musíte znát své postavy dříve, než napíšete první slovo, a musíte mít jasnou strukturu zápletky. A pak přijde někdo jako Paul Harding, držitel Pulitzerovy ceny za román Tuláci (v originále Tinkers), a řekne vám, že to může být úplně jinak. Harding není jen spisovatel; je to bývalý jazzový bubeník a současný pedagog na prestižních amerických univerzitách. Jeho přístup k literatuře je živelný, rytmický a pro mnohé autory osvobozující. Pokud máte pocit, že vás šablony dusí, Hardingova filozofie pro vás může být tím pravým impulzem k tvorbě něčeho výjimečného.
Zahoďte kompas a důvěřujte improvizaci
Harding se netají tím, že zápletka (plot) ho vlastně příliš nezajímá. Vnímá ji často jako mechanickou konstrukci, newtonovskou fyziku literatury, která může udusit duši příběhu. Místo toho se soustředí na vědomí postav a na to, co fyzikové nazývají „emergence“ – vynořování. Jde o myšlenku, že pokud uvedete do pohybu systém o určité komplexitě, začnou se dít věci, které jste na začátku nemohli předvídat. Pro spisovatele to znamená odvahu vstoupit do prázdného prostoru bez mapy.
Jeho hudební minulost zde hraje klíčovou roli. Stejně jako jazzový hudebník improvizuje na dané téma, i Harding hledá rytmus věty dříve, než zná její přesný význam. Tvrdí, že text musí mít svůj „takt“, své synkopy. Pokud věta nezní dobře rytmicky, nemůže fungovat ani významově. Tento přístup vyžaduje obrovskou důvěru v proces. Harding často přirovnává psaní k chůzi po ocelových nosnících rozestavěného mrakodrapu – prostě musíte věřit, že tam ten další nosník bude, až na něj došlápnete.
Umění zpomalit: Největší ctnost spisovatele
Když se Hardinga zeptáte, co nejčastěji klade na srdce svým studentům, odpověď je překvapivě prostá: „Zpomalte.“ V dnešní době, která je posedlá rychlostí a okamžitou gratifikací, je to rada, která jde proti proudu. Mnoho začínajících autorů se snaží text „uhrát“ na efekt, rychle posouvat děj dopředu, aby se čtenář nenudil. Výsledkem je však často povrchnost.
Skutečné kouzlo literatury se podle Hardinga skrývá v trpělivosti. Jde o schopnost zastavit se u detailu a věnovat mu absolutní pozornost. Nejde však o to zahltit čtenáře nudným popisem. Jde o to vidět věci takové, jaké skutečně jsou, a zbavit se nánosu „použitého jazyka“. Většina slov, která během dne vyslovíme, jsou jen funkční zkratky. Aby literatura dýchala, musíte odhodit klišé a podívat se na svět novýma očima. Harding dává příklad s mraky: Neříkejte jen, že jsou bílé a nadýchané. Zkuste si představit, jak by zněly, kdyby byly z kamene? Jaký by vydávaly zvuk, kdyby se o sebe třely jako stádo bizonů? Tímto způsobem vzniká jazyk, který čtenáře probudí.
Popis jako charakter
Jedním z nejzajímavějších konceptů, které Harding ve své tvorbě i výuce prosazuje, je myšlenka „koextenzivity“ (co-extensivity) vnitřního a vnějšího světa. Mnoho autorů bojuje s tím, jak přecházet mezi popisem prostředí a myšlenkami postavy. Harding tvrdí, že tyto dvě věci by neměly být oddělené. To, jak postava vnímá svět, definuje ji samotnou.
Když popisujete krajinu, nepopisujete jen stromy a řeku. Popisujete je tak, jak je vidí vaše postava v daný moment. Smutná postava uvidí v podzimním listí zmar a rozklad, zatímco zamilovaná postava v tomtéž výjevu uvidí explozi barev a života. Popis se tak stává charakteristikou. Díky tomu není nutné čtenáři vysvětlovat, co postava cítí – stačí mu ukázat svět jejíma očima. Tento přístup eliminuje potřebu zdlouhavých vysvětlujících pasáží a činí text mnohem imerzivnějším.
Čtěte ambiciózně, pište ambiciózně
Harding je velkým zastáncem náročného čtení. Svým studentům doporučuje, aby se nebáli velkých děl – Faulknera, Melvilla, Shakespeara nebo biblických textů. Tvrdí, že vaše psaní může být jen tak dobré, jako jsou knihy, které čtete. Pokud se budete sytit průměrností, budete produkovat průměrnost. Je třeba mít v sobě zdravou dávku umělecké arogance – snahu napsat knihu, která by mohla stát v knihovně vedle Moby Dicka.
Zajímavou součástí jeho rutiny je četba slovníků, konkrétně starších vydání (například Webster's 1913). Staré definice slov jsou často bohatší, poetičtější a méně osekané než ty moderní, které nám servírují internetové vyhledávače. Hledání přesného slova, které má tu správnou etymologickou váhu a zvuk, je pro něj jako hledání pokladu. Je to právě tato posedlost jazykem a přesností, která dělá z jeho relativně útlých knih díla s obrovskou hloubkou. Jak sám říká: „Moje knihy mají možná jen 200 stran, ale snažím se, aby byly 800 stran hluboké.“
Lekce pro moderní knižní trh
V době, kdy se knižní trh často orientuje na bestsellery psané podle osvědčených šablon, je Hardingův přístup připomínkou, že literatura je především umění. Připomíná nám, že čtenáři nejsou hloupí. Existuje obrovská skupina lidí, kteří nechtějí být jen pasivně baveni, ale chtějí být textem zasaženi, chtějí spolu s autorem prožívat zázrak existence. Nebojte se psát pro tyto „velké mozky“ a „velká srdce“.
- Nebojte se ticha: Dopřejte si čas na pozorování, nespěchejte s publikací prvního nápadu.
- Důvěřujte procesu: Pokud vás psaní zavede do slepé uličky, možná tam najdete něco cennějšího než na hlavní cestě.
- Revize je pojištění: První verze může být špatná. Revize je nástroj, jak z „hlušiny“ vytěžit zlato. Harding sám přiznává, že na jednu stránku finálního textu připadají desítky stran, které skončily v koši.
Ať už píšete svůj první román, nebo se jen snažíte lépe porozumět knihám, které čtete, Hardingova lekce je jasná: Zpomalte. Naslouchejte rytmu. A nebojte se, když nevíte, co přijde na další stránce. Právě tam totiž začíná to pravé dobrodružství.
Komentáře
Okomentovat