Dnes píšete „do šuplíku“ naposledy!

Získejte ověřené návody, šablony a podporu k dopsání a úspěšnému vydání knihy.

Vstoupit do Psací Akademie

Proč musíte zabít své nejmilejší věty: Umění nemilosrdného škrtání v rukopisu

První verze rukopisu patří jen vám. Píšete ji se zavřenými dveřmi, nahí a bez studu, protože v tu chvíli jde jen o jediné: dostat příběh z hlavy na papír dřív, než vyprchá. Jakmile ale napíšete poslední tečku a necháte text pár týdnů uležet v šuplíku, pravidla hry se radikálně změní. Dveře se otevírají a do místnosti vstupuje čtenář, kterého vůbec nezajímá, jak moc jste se u některého odstavce nadřeli.

Každý, kdo někdy dokončil delší rukopis, ten pocit zná. Vezmete do ruky červenou propisku – nebo otevřete soubor v režimu revizí – a narazíte na větu, na kterou jste obzvlášť pyšní. Možná je to brilantní metafora o podzimním dešti, který bubnuje na plechovou střechu jako prsty netrpělivého věřitele. Možná je to vtipná slovní přestřelka dvou vedlejších postav u benzínky, při které jste se sami smáli nahlas.

Problém je v tom, že ta věta ani ten dialog nikam neposouvají děj. Brzdí tempo. Stojí v cestě příběhu jako zaparkovaný náklaďák uprostřed dálnice. A vy to víte. Cítíte to v žaludku pokaždé, když to místo čtete znovu, ale ruka nad klávesou Delete se vám třese, jako byste měli utratit vlastního psa.

Rovnice, která zachrání vaše tempo

Psaní není kouzlo a není to ani terapie. Je to řemeslo, v mnoha ohledech podobné tesařině nebo zedničině. Když stavíte dům, taky nenecháte kolem obýváku stát lešení jen proto, že se vám líbí, jak na něj dopadá odpolední slunce. Lešení musí dolů, aby bylo vidět dům.

Při druhé verzi rukopisu se řiďte jednoduchou rovnicí, která funguje téměř vždy: 2. verze = 1. verze – 10 %.

Nejde o náhodné číslo. Každý první draft v sobě nese nános vysvětlování, rozbíhání se před skokem a zbytečného přešlapování na místě. Pokud z rukopisu o rozsahu padesáti tisíc slov nevyhodíte alespoň pět tisíc slov, pravděpodobně jste k sobě nebyli dostatečně upřímní. Cílem škrtání není udělat knihu kratší, ale udělat ji hustší, rychlejší a údernější.

Příběh je šéf. Všechno ostatní – vaše ego, vaše slovní zásoba i vaše nejchytřejší postřehy o životě – mu musí sloužit, nebo jít z kola ven.

Cesta do pekla je dlážděná příslovci

Než se pustíte do vyhazování celých kapitol, začněte u drobného plevele, který dusí vaše věty zevnitř. První na řadě jsou příslovce – ta slova končící většinou na -ě, -ně nebo -sky, kterými se autoři snaží zachránit slabá slovesa.

Když napíšete: „‚Vypadni z mého domu,‘ zařval vztekle,“ nevěříte vlastnímu dialogu ani vlastnímu slovesu. Slovo zařval už v sobě vztek nese. Příslovce vztekle je tam jen jako berlička pro pisálka, který se bojí, že čtenář není dost chytrý na to, aby to pochopil sám. Mnohem horší je, když se příslovce použije k zamaskování nepřesného slovesa: „‚Polož tu zbraň,‘ řekl tiše.“ Proč ne zašeptal? Nebo sykl?

Druhým zabijákem napětí je trpný rod. Věty jako „Dveře byly otevřeny mužem v černém kabátě“ vysávají z textu energii, jako byste z pneumatiky vypustili vzduch. Muž v černém kabátě ty dveře otevřel. Tečka. Nechte postavy jednat, nenechte je jen trpně přijímat děj.

Zrcadlo nelže, pokud se do něj podíváte nahlas

Mozek při tichém čtení na monitoru podvádí. Přeskakuje známá místa, doplňuje si souvislosti z vaší hlavy a milosrdně zakrývá kostrbatá souvětí. Existuje jen jeden spolehlivý detektor lži, který odhalí každou mrtvou pasáž v rukopisu: čtení nahlas.

Zavřete se v pokoji, vezměte vytištěný rukopis do ruky a čtěte ho, jako byste namlouvali audioknihu. V okamžiku, kdy se vám začne plést jazyk, kdy vám dojde dech uprostřed věty nebo kdy se sami přistihnete, že zrychlujete, abyste už byli na konci odstavce, jste našli místo, které potřebuje nůžky.

Čtenář nikdy nepřeskakuje místa, která ho baví. Přeskakuje tam, kde jste začali ukazovat, kolik jste si toho nastudovali o historii zbraní z devatenáctého století, nebo tam, kde dvě stránky popisujete cestu hrdiny z nádraží do hotelu, ačkoliv se během ní nic nestalo.

Jak přežít vlastní popraviště

Zabít své nejmilejší věty bolí, protože v nich je kus vaší ješitnosti. Zní to přece tak literárně. Zní to jako věta, kterou by si někdo mohl podtrhnout tužkou a citovat ji na internetu.

Jenže čtenáři nečtou knihy kvůli vašim jednotlivým větám. Čtou je kvůli příběhu. Chtějí vědět, co se stane dál. Chtějí cítit strach o postavu, kterou si oblíbili, a chtějí otočit další stránku. Jakmile na sebe věta začne strhávat pozornost sama o sobě a křičí: „Podívejte se na mě, jak jsem skvěle napsaná!“, kouzlo vyprávění se rozbije.

Otevřete si bokem prázdný dokument a pojmenujte ho třeba Hřbitov. Všechny ty dokonalé, ale zbytečné odstavce, brilantní vtipy a poetické popisy západu slunce do něj bez milosti překopírujte. Neumažte je úplně, jen je ukliďte z rukopisu. Uvidíte, že po týdnu se do toho souboru ani nepodíváte – zato váš příběh najednou poběží jako dobře namazaný stroj.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Architekt vs. Zahradník: Musíte knihu naplánovat, nebo ji nechat vykrvácet na papír?

PR: Jak mohou nootropika podpořit vaši mentální výkonnost?

Jak číst jako "zloděj" a mistr řemesla