Anotace.cz

Každý autor někdy zatouží poměřit svůj talent v literární soutěži. Povídka je nejčastější formát, se kterým se soutěžící hlásí, a přestože může působit jako „menší román“, její psaní má vlastní pravidla. Pokud chcete zaujmout porotu a zároveň napsat text, který obstojí i mimo soutěžní kontext, nestačí mít jen dobrý nápad. Potřebujete disciplínu, řemeslo a odvahu škrtat. Začněte u tématu, které vás pálí Soutěžní povídka bývá omezená rozsahem. To znamená, že se do ní nevejde všechno, co byste rádi řekli. Místo širokého eposu o světě vyberte jeden motiv, jednu myšlenku, která vás nedá spát. Pokud ji sami cítíte jako zásadní, máte větší šanci, že ji pocítí i čtenář. Porota dokáže poznat, zda autor píše „na povel“, nebo skutečně něco potřebuje ze sebe dostat. Silný začátek je polovina úspěchu Porotci čtou desítky, někdy i stovky povídek. Pokud první odstavec působí šedivě, riskujete, že váš text zapadne. Úvod musí okamžitě vtáhnout: obrazem, dialogem nebo konfliktem. Žádné rozvláčné v...

Každý spisovatel sní o postavách, které čtenářům utkví v hlavě dlouho po zavření knihy. Jenže málokdo si uvědomuje, že ty nejpamátnější postavy nejsou hrdinové bezchybní, ale lidé s chybami, které je dělají uvěřitelnými. Dokonalost nudí. Opravdovost přitahuje. Chyby jako motor příběhu Když postava udělá chybu, nevzniká jen konflikt, ale i příležitost. Najednou má čtenář důvod pokračovat – chce vidět, jak se hrdina popere s následky. Selhání je katalyzátor děje. Bez něj by se příběh zastavil na místě a ztratil napětí. Proč čtenáři milují nedokonalost Každý čtenář zná ten pocit, kdy se v postavě zrcadlí jeho vlastní slabosti. Vidí někoho, kdo je tvrdohlavý, žárlivý, nebo prostě jen dělá špatná rozhodnutí. A přesto má šanci růst. To je důvod, proč máme rádi postavy, které klopýtají – připomínají nám nás samotné. Jak vybírat správné slabosti Není chyba jako chyba. Postava, která si rozbije hrnek, nikoho nezajímá. Ale postava, která ztratí důvěru přítele kvůli vlastní pýše, získá příb...

Na první pohled se může zdát, že anotace je jen krátký odstavec na zadní straně knihy. Ve skutečnosti je to ale miniaturní bitevní pole. Na několika řádcích se rozhoduje, jestli si čtenář knihu odnese domů, nebo ji vrátí zpátky na regál. V té chvíli nezáleží na tom, kolik času jste strávili nad rukopisem – pokud anotace nefunguje, příběh se k čtenáři vůbec nedostane. Napsat dobrou anotaci je proto umění samo o sobě, a možná těžší, než dopsat poslední kapitolu. Proč anotace není shrnutí Mnoho začínajících autorů chápe anotaci jako krátký referát: „V knize se stane tohle, potom tamto, a nakonec to celé skončí…“ Jenže čtenář nechce slyšet, jak to dopadne. Chce cítit, že v rukou drží příběh, který má šťávu a atmosféru. Vaším cílem je vyvolat zvědavost, ne vyložit děj na stříbrném podnose. Dobrá anotace je jako temná chodba – ukážete vstupní dveře, ale co je dál, to už si musí čtenář představit sám. Co čtenáře opravdu zajímá Čtenář nehledá seznam postav ani přehled zápletek. Hledá důvod...

Vrstevnatost dění je to, co odlišuje dobré knihy od obyčejných. je to to také to, co dělá knihy lepšími v porovnání s filmy. Jak detailně vybudovat tajemství pomocí tří vrstev dění Proč třívrstvé tajemství funguje Čtenář dnes nemá čas ani trpělivost. Když mu dáš příliš mnoho informací hned na začátku, ztratí motivaci pokračovat. A když mu neřekneš vůbec nic, přestane ho to zajímat. Třívrstvá struktura tajemství funguje proto, že drží čtenáře ve hře – dává mu dostatek odpovědí, aby zůstal zvědavý, ale zároveň nechává otázky, na které musí najít odpověď sám. Vrstva první: Viditelné dění To, co postavy dělají, říkají a prožívají přímo před očima čtenáře. Tady se staví základní kostra příběhu – viditelné události, které by obstály samy o sobě, ale zároveň nenápadně otevírají otázky. Třeba: Proč hlavní hrdinka nikdy nejí v přítomnosti ostatních? Proč postava vždycky změní téma, když padne jméno jednoho konkrétního člověka? Tyto detaily jsou semínky tajemství. Vrstva druhá: Skryté moti...